Kapitola 1: Nevítaná návštěva

17. března 2007 v 19:52 | ambra |  FanFiction
PRÁSK! Ozvalo se na okraji malého městečka nedaleko Londýna. Ve stejný okamžik blesk rozčísl oblohu a hrom otřásl zemí. Muž s černou kápí, který se sem právě přemístil, se rozhlédl kolem sebe. Obrysy nedalekých obydlí se ztrácely v mlžném oparu. Blížila se půlnoc. Všude kolem vládlo hrobové ticho. Zlověstné ticho. Temnou nocí se nesly jen jeho kroky. Věděl, že v tuto dobu nikoho nepotká. Po nedávných znepokojujících událostech se mudlové po setmění venku nepotulovali.
Svižným krokem zamířil k určenému místu. Mohl se přemístit rovnou, ale tušil, že tam tento večer může být ještě někdo další. Osobně se však postaral o to, aby byl tuto noc Fénixův řád zaměstnán jinými záležitostmi. Na červencovou noc bylo poměrně chladno. Znovu se zablesklo a na zem začaly dopadat první kapky deště. Za chvíli se hustě rozpršelo, mlha se rozplynula.
Zahnul doprava. Zrovna procházel kolem dětského hřiště, když zaslechl nějaký zvuk. Prudce se otočil, aby se rozhlédl. Pevně sevřel hůlku, kterou měl připravenou v kapse hábitu. Přes cestu přeběhla černá kočka. Že by smůla? zkroutil rty v lehkém úšklebku. Tu dnes nemůžu potřebovat! Volnou rukou si z obličeje odhrnul mokrý pramen černých vlasů. Zvedl hlavu a pohlédl vzhůru na temnou, zataženou, noční oblohu, na které tuto noc nesvítila jediná hvězda. Žádný zdroj světla, naděje… Někdy se až příliš snadno nechal unášet svými melancholickými náladami. Otočil se a pokračoval dál. Už musí být blízko. Ještě jedna zatáčka a je na místě. Zpozorněl.
Za ten poslední měsíc jako by zestárnul o deset let. Sotva si mohl nevšimnout těch změn, kterými se na něm podepsal jeden červnový večer. Věděl, že tento den přijde. Musí to udělat. Popravdě si přiznal, že z toho má dost mizerný pocit. Musel se bolestně pousmát, když si vzpomněl, za jakých okolností se s Potterem viděli naposledy. Ten večer nemohl vymazat ze své mysli. Bylo to tak plánované, ale stejně se s tím nedokázal smířit. Měl úkol, který se zavázal splnit.
Podíval se na hodinky. Za pět minut půlnoc. Zastavil své kroky a skryl se opodál. Čekal.
Harry stál ve svém pokoji u okna, s rukama založenýma na prsou. Dešťové kapky začaly smáčet okenní skla. Pozoroval spletité provazce stékající vody, přes které nebylo vidět ven. V domě bylo naprosté ticho. Dursleyovi už spali. Jen občas se do úplného ticha ozvalo chrápání strýce Vernona.
Ještě neměl sbaleno, jen čekal. Počítal minuty, které do půlnoci zbývaly. Konečně bude dospělý čaroděj a navždy pak opustí toto hrozné místo. Ten pocit byl nepopsatelný. Strýci a tetě nechal na stole dopis. Neměl v úmyslu se s nimi loučit, stejně by ho nebrali na vědomí. Do dopisu napsal jen své sbohem. Nikdy se sem nevrátí. S trochou štěstí se s nimi už nikdy neuvidí. Ušklíbl se, když si vzpomněl na jejich poslední rozhovor.
Ten den o několik hodin dříve seběhl Harry dolů po schodech, aby si poslechl mudlovské zprávy. V Denním věštci se od začátku prázdnin nepsalo o ničem jiném, než o událostech v Bradavicích na konci školního roku a Brumbálově smrti. Neměl sílu to číst stále dokola a po několika dnech to přestal číst úplně. Stačilo, že ho Hermiona ve svých dopisech pravidelně informovala o nejdůležitějších událostech.
Pravdou bylo, že se od té doby nic podstatnějšího nestalo. Harry proto doufal, že by mohl nalézt nějakou stopu v mudlovských zprávách, co Voldemort chystá, když už mu Brumbál nestojí v cestě.
Před obývacím pokojem se prudce zarazil, když uslyšel větu, kterou právě strýc Vernon vyslovil.
"Pokud vím, tak zítra má narozeniny," řekl své ženě.
Harry překvapeně zvedl hlavu, zastavil se na místě a zaposlouchal se. Nejdřív si myslel, že se přeslechnul. Nikdy si na jeho narozeniny nevzpomněli, tak proč právě letos? Samozřejmě to věděli, ale vždy je ignorovali.
Strýc chvíli vyčkával, než se rozhodl pokračovat, jako by nevěděl, odkud začít.
"Pokud je mi známo," pokračoval, "tak to znamená, že je v tom jejich podivínském spolku dospělý. Dohoda zněla, že si ho tu necháme do jeho sedmnáctých narozenin, ani o den déle!" řekl a zvlášť zdůraznil poslední větu.
Harry záhy pochopil, odkud vítr vane. Chtěli se ho zbavit. Jednou provždy. Samozřejmě neměl v úmyslu u nich zůstávat déle, než bylo nezbytně nutné. Nebyl však ještě pevně rozhodnutý, kam půjde. Dům na Grimmauldově náměstí mu patřil, ale tam Harry jít nechtěl. Nenáviděl ten dům, stejně jako Sirius. Nedokázal by v něm žít. Čekal, že se v nejbližších dnech Ron ozve a nabídne mu, aby se na čas přestěhoval k nim do Doupěte.
"Ano, Vernone, ale mluv tiše, ať tě nikdo neslyší, proboha!" ozval se pisklavý hlásek tety Petunie.
Strýc však pokračoval, jako by ji neslyšel: "Určitě v tom jeho úchyláckém světě existuje někdo, kdo se ho rád ujme. Nepřeji si, aby se tu někdo z nich ukazoval! Nikdo z nich už víc nepřekročí práh mého domu!"
"Vernone, tiše, prosím!" zopakovala teta Petunie podruhé.
"Jestli sem zase přijde ten, co tu byl loni a začne se tu chovat jako doma, tak…" pokračoval dál nerušeně strýc, tetu nevnímaje.
"Nepřijde," ujistil ho Harry. Stoupl si do dveří, nemínil dovolit, aby strýc Vernon Brumbála urážel.
Oba dva se po něm zděšeně ohlédli a zůstali na něj zkoprněle civět. Zjevně jim došlo, že je Harry slyšel. Tetě Petunii klesla brada a strýc Vernon si začal nervózně mnout mezi prsty jeden konec dlouhého kníru. Na malou chvíli mezi mini zavládlo hrobové ticho.
Harry věděl, že strýc pouze dělal ramena. Ve skutečnosti se všech čarodějů neskutečně bál. Pohrdal vším, co nějak souviselo s kouzelnickým světem. Sovami, které Harrymu nosily poštu, počínaje, Harryho hůlkou, kterou nikdy neodkládal, konče. Pořád dával Harrymu najevo, že mu to ve svém domě nebude trpět. Nedovolil by si však urazit Brumbála a ani nikoho jiného z Harryho světa.
"Jak to myslíš, nepřijde?" zeptal se strýc po malé odmlce. Nervózně přešlápl z jedné nohy na druhou. Znovu nabyl ztracenou rovnováhu.
"Doufám, že nám nezůstaneš dál na krku?" vyslovil s jistou obavou. Harry se musel pobaveně ušklíbnout.
"Nepřijde, protože je mrtvý," upřesnil. Jeho vlastní slova mu působila muka. Zněla mu v uších jako nějaká děsivá ozvěna. Nevyslovil to nahlas od té doby, co na konci školního roku odešel z Bradavic.
"Mrtvý?" zeptala se tentokrát teta Petunie vyděšeně. Popošla kousek dopředu a stála teď po boku svého manžela.
"Další mrtvý? Zdá se mi, že kolem tebe, kluku, umírá moc lidí!" řekl rozlíceně strýc, aniž by projevil špetku soucitu nebo lítosti. "Když jsi nás celou tu dobu poslouchal, tak jistě víš, co máš dělat. Nejlepší bude, když odtud co nejdřív zmizíš! Nebudeš dál ohrožovat moji rodinu!" skoro zakřičel.
Harry mlčel. Nechtěl se hádat. Nemělo by to cenu. Sebral se a šel do svého pokoje, aby si zabalil. Tohle nemínil dál poslouchat. Nebude zůstávat někde, kde o něj nikdy nestáli. Alespoň měl důvod udělat to, o čem odjakživa pouze přemýšlel.
"Ještě jsem neskončil, Harry Pottere! Vrať se, ty kluku nevycválaná!" slyšel za sebou jeho rozčílený hlas. To byla pro strýce poslední kapka. Rozběhl se za ním do chodby, tak rychle, jak mu to jen jeho robustnost dovolovala a ještě za něj zakřičel: "Do čtyřiadvaceti hodit ať jsi z mého domu pryč!"
Harry už byl nahoře, ale slyšel ho dobře. Rozhodl se mu vyhovět. Vyřešilo se tím jeho dilema.
Vpadl k sobě do ložnice a práskl za sebou dveřmi. Po tom, co před nedávnem prožil, ho nějaká hádka nemohla rozházet.
Všiml si sovy, která zobákem ťukala na okno. Vzal od ní dopis. Byl z Ministerstva kouzel: "Vzhledem ke zvýšeným bezpečnostním opatřením se přemisťování jeví jako nejbezpečnější způsob kouzelnické přepravy z jednoho místa na druhé. Proto je čarodějům, kteří dovrší plnoletosti, povoleno přemisťovat se i bez zkoušky, která ovšem musí být dodatečně složena v náhradním termínu, o kterém budete předem písemně informováni."
Za chvíli na to přiletěl Papušík s dopisem od Weasleyových. Konečně! Celý týden nic a dnes už druhá sova? podivil se Harry.
Pan Weasley mu sděloval, že si ho po jeho narozeninách při nejbližší příležitosti vyzvednou. Ať nikam neodchází a zůstane u Dursleyových, dokud se mu neozvou. To ale mohlo znamenat i několik dní!
Harry se však rozhodl jinak. Zmačkal dopis a hodil ho do koše. Nikdo a nic jeho rozhodnutí nemohlo zvrátit. Už nebude čekat. Dodrží slib, ale po půlnoci odtud odejde, navždy!
Svůj slib, který dal Brumbálovi, nechtěl porušit. Slíbil mu jednou, že do svých sedmnáctých narozenin zůstane u tety a strýce. Strýc by se ho neodvážil vyhodit na ulici. Dobře věděl, že čaroděj, po dovršení plnoletosti, může čarovat i mimo školu. Byl moc zbabělý, než aby se potom Harrymu postavil. Harry se však nemínil ponižovat tím, že u nich bude i nadále zůstávat.
Věděl, že by Brumbál s jeho náhlým rozhodnutím nesouhlasil, že by měl poslechnout pana Weasleyho, ale neměl co ztratit. Proto se rozhodl riskovat. Nikdo už ho za ručičku vodit nebude! Za pár minut ztratí ochranu, kterou mu Brumbál a jeho matka poskytli. Jen pocit viny vůči člověku, který toho pro něj tolik udělal, mu celou situaci ztěžoval. Brumbál byl jediný člověk na světě, kterého by nechtěl zklamat. Vážil si ho, a jeho ztráta pro něj znamenala další velkou životní prohru.
Ta děsivá noc ho pronásledovala ve snech. Nedokázal zapomenout, nechtěl zapomenout. Vzpomínka na Brumbála, který tu noc zemřel, a také na člověka, kterého teď nenáviděl stejně jako samotného Voldemorta, živila jeho nezvladatelnou touhu po pomstě. Pokaždé, když v dlani stiskl malý zlatý medailon, pokaždé, když sevřel nesrozumitelný vzkaz od neznámého, hrdlo se mu sevřelo úzkostí a do očí se draly slzy. Nestyděl se za ně. Chlapi přece nepláčou! vybavil si slova strýce Vernona, kterými častoval Dudleyho, když se vzteky rozplakal. Nepovažoval to za slabost. Věděl, že dokud dokáže plakat, znamená to, že dokáže cítit. I když jen vztek, bezmoc, zoufalství a bolest. Bolelo to víc, než si byl ochoten přiznat.
Znovu pohlédl k oknu. I nebe plakalo. Jeho tváře se za chvíli podobaly okenním tabulkám. Přistoupil k oknu a rozevřel ho dokořán. Zavřel oči a zhluboka se nadechl. Jeho slzy splynuly s kapkami deště. Lehký vánek pohladil jeho tvář a on pocítil alespoň částečnou úlevu. Věděl, co musí udělat, a tušil, co ho čeká. Cítil se tak sám. Sám proti celému světu. Ty nejsi sám! Je tu přece Hermiona aRon, připomněl mu hlásek někde uvnitř v jeho hlavě. A taky Ginny. Byla to právě láska k Ginny a silné pouto přátelství k Hermioně a Ronovi, které ho utvrdily v tom, že je stále schopen i jiných citů než jen nenávisti a zloby. Píchlo ho u srdce, když si uvědomil, že nemůže být s ní. Moc dobře věděl, že by byla v nebezpečí. Voldemort by se to dříve nebo později dozvěděl. Utěšovalo ho vědomí, že Ginny to ví, ale přesto ho miluje tak jako on ji. Přijde doba, kdy budou moci být spolu. Alespoň v to doufal.
Pootevřel ústa a olízl si rty. Voda stékající po jeho tváři byla slaná, ale on už neplakal. Jako by z nebe pršelo moře. Moře prolitých slz v těchto nespravedlivých a zlých časech.
Otočil se od okna a pohlédl na svůj noční stolek. Zahlédl fotku svých kamarádů. Moc se na ně těšil. Už brzy se znovu setkají . Poslal Hedviku napřed, s dopisem pro Rona. Po půlnoci, až odtud odejde, přemístí se do Doupěte. Byl si téměř jistý, že Hermiona je tam taky. Znovu uvidí i svou Ginny. I když s ní nebude moci být tak, jak by chtěl, bude ji alespoň vídat.
Nedokázal už jen nečinně čekat, a tak si začal balit své věci. Mokré tričko ho studilo na prsou. Stáhl si ho přes hlavu a oblékl si jiné. Současně s ním odhodil i všechny své pochybnosti a smutek. Na ty v jeho srdci už nebylo místo. Ne teď. Zbývalo už jen pár minut, které se mu nyní zdály být delší než celá věčnost. Naházel těch pár kousků oblečení, které měl, do otevřeného kufru. Přidal k nim hábity, učebnice a ostatní knihy, co se povalovaly všude kolem. Nesmí na nic zapomenout. Nikdy se sem nevrátí, nikdy!
Měl v úmyslu přesvědčit Hermionu a Rona, aby s ním navštívili domov jeho rodičů. Brzy se podívá do Godrikova dolu. Do Bradavic už se taky nevrátí. Bradavice bez Brumbála si neuměl a nechtěl představit. Zabolelo ho u srdce při vzpomínce, jak bradavickou bránou procházel poprvé. Bradavice byly jeho domovem, jestli někdy nějaký měl.
Znovu se rozhlédl kolem sebe, když odbyla půlnoc. Všechno nejlepší, Harry, popřál si tradičně, jako každý rok. A hodně štěstí! Myslím, že ho budeš potřebovat, ušklíbl se. Je plnoletý, a tak může používat kouzla i mimo Bradavice, uvědomil si. Byl to zvláštní pocit vytáhnout hůlku a mávnout s ní beze strachu, že ho vyloučí ze školy. Pomocí hůlky sbalil pár posledních věcí, které ještě zbývaly, sebral své koště a zamířil ke dveřím. Seběhl dolů po schodech a ani jednou se při tom neohlédl. V hlavě mu vířilo tisíc myšlenek, které představovaly jeho nejistou a neznámou budoucnost. Na tento okamžik jsi přece čekal, tak běž! povzdechl si a chytil za kliku. Mínil dát navždy sbohem místu, které nikdy nemohl považovat za svůj domov. Zavřel za sebou dveře a vykročil do tmy.
"Kam si myslíte, že jdete, Pottere?" vynořila se před ním temná silueta muže.
Ten hlas by poznal mezi tisíci. Zabodl se mu do srdce jako ostrá dýka. Netušil, že se setkají tak brzy. Přes clonu deště mu pohlédl do tváře. Nenávist a zloba se zrcadlila v těch hlubokých černých očích. Jako tu noc, kdy si do očí hleděli naposledy.
"Snape!" stačil jen vyslovit. Instinktivně sáhnul po své hůlce, ale než ji pozvedl proti němu, uviděl jen záblesk červeného světla a kácel se k zemi.
Snape k němu přistoupil a přehodil si ho přes rameno. Naposledy se kolem sebe rozhlédl a s hlasitým PRÁSK! se přemístil.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.